There was a young man from Cathay
On a slow boat to China one day
Was trapped near the tiller
By a sex-crazed gorilla
And China's a bloody long way
„Prý jeden mladíček z Kathíny
Na malé lodičce na cestě do Číny
Lapen byl kousek za kormidlem
Gorilou posedlou sexem
A pekelně daleko bylo to do Číny“
Tato ukázka T. S. Eliotárny[1] vznikla na jedné zkoušce Goon Show prostou metodou: každý, odděleně, napsal jeden verš. Mnoha zmateným posluchačům se bezpochyby zdálo, že stejným způsobem vznikala i sama Goon Show.
Ve skutečnosti pracoval Spike Milligan, občas za pomoci Larryho Stephense nebo Erica Sykese, na scénáři celý týden. Peter Sellers a já jsme se k celé věci dostávali až v neděli odpoledne při přípravě na večerní vysílání. Podívejme se na jeden typický den...
Dorážím do Camden Theatre na severu Londýna zhruba o půl třetí a moje první myšlenka je: v čem asi novém přijel Peter Sellers. Neustále měnil auta. Jednu neděli to mohl být Goggomobil, příští zas Austin Princess. Myslím, že svého času se dokonce pokoušel sehnat parní válec. Jak vstupuji zadním vchodem, nalézajícím se příznačně hned vedle vchodu do hospody, zpívám kousek z Návratu do Sorenta. Ozve se „To je Singo (Zpěváček), tenor přichází, lidičky“, to volá Sellers, který se sklání nad bongy a doprovází zběsilou Milliganovu hru na piano. „Á, přišlo známé nebezpečí mořeplavby. Ned z Walesu je tady.“ ohlašuje můj příchod Milligan a hraje We’ll Keep A Welcome ve stylu pianisty z NAAFI[2]. „Nikdy tě nepřijmou zpátky, Nede.“ odpovídám s úšklebkem. „Už zase improvizuje,“ praví Spike. „Sestro, okamžitě zástěnu.“ Bloodnok Sellers teď používá bonga jako dalekohled. Následuje rychlá výměna armádních a starých gagů, oboje převážně skatologického druhu.
„Tak jo pánové, to stačilo.“ John Browell se objevil v hledišti. Je to produkční, což lze snadno poznat podle vrásek na jeho čele. „Pojďte se podívat na scénář.“ S výkřiky jako „Cobblers“ a „Ying Tong Iddle I Po“ odcházíme do zákulisí, kde dostaneme scénáře.
Tohle jsme si vždycky nejvíc užívali. Kvůli tomu to všechno stálo za to - obavy z nepříjemného publika v divadlech, kde jsme pořád jen těžko hledali cestu k divákům zvyklým na méně šílený druh humoru, nebo nutnost jednat s řediteli kteří byli zcela proti tomu, co jsme dělali, nejspíš i proto, že ani my sami jsme si tím nebyli úplně jistí. Šlo nám o jistou anarchii v humoru a vyhýbali jsme se zavedenému způsobu hraní. V roce 1951, kdy jsme s Goon Show začínali, byla tahle profese plná „stand-up“ komiků, kteří přišli, řekli pár vtipů a nakonec buď zazpívali, nebo zatancovali.
My na to šli jinak. Strávili jsme válečná léta ve službě se stejně starými lidmi a měli jsme spoustu čerstvých nápadů. V divadelní branži jsme byli nováčci - s výjimkou Petera, jehož rodina už s divadlem styky měla.
Měl bych se nejspíš vrátit na úplný začátek.
Spike se narodil v Barmě jako syn důstojníka v indické armádě.
Když jsem ho poprvé potkal, byl to seržant-svobodník Terrance A. Milligan, jeden z posádky obsluhující mohutnou houfnici ráže 7.2, umístěnou v palebném hnízdě ne zcela jistě vykopaném v tvrdém kameni tuniského návrší. Jeho houfnice byla obsluhována lanem, které bylo přivázáno k pákové spoušti a používáno z toho důvodu, že posádka si nikdy nebyla jistá, co se může stát. Bylo to v noci a posádka právě houfnici opustila, když „Muž číslo 1“, seržant, zatáhl za lano.
Posádka se k pálící zbrani otočila zády, a když se zase obrátili, zjistili, že zmizela.
Tou dobou jsem byl v dělostřeleckém regimentu umístěném nedaleko a seděl jsem v malém radistickém náklaďáku u paty mohutného skaliska. Najednou se ozval hrozný randál způsobený obrovským předmětem spadlým z nebes jen kousek od nás. Okamžitě jsem ve svém německém slovníku začal hledat přijatelné fráze, kterými bych se vzdal. Jestli na nás házejí tak obrovské věci, není jiná alternativa.
Začal slušný zmatek a uprostřed toho všeho někdo odhrnul plachtu náklaďáku a mladý idiot v helmě se zeptal: „Neviděl jste někdo dělo?“. Byl to Milligan a naše životní cesty se měly zkřížit ještě mnohokrát.
Pamatuji se například na Spika oblečeného jako cikán v šedivých plátěných kalhotách[3], hnědých teniskách a s červeným šátkem uvázaným nízko nad obočím, jak se vší upřímností zpívá „Down in the forest, playing his old guitar, lives an old dream man...“ Bylo to po válce v Itálii, kde jsme oba vystupovali v Army Show.
Kromě toho, že jsem byl komik, byl jsem také tanečníkem a zpěvákem balad. Měl jsem číslo, v němž jsem předváděl jak se různí lidé holí. Později jsem se díky němu dostal do Windmill Theatre a ještě později mně kvůli němu vyhodili z Grand Theatre v Boltonu, kde mi majitel, když mne v pondělí večer vyplácel, řekl: „Nebudeš se tu holit za mý zatracený prachy“. Když mne v roce 1946 propustili z armády, začínal jsem ve Windmill Theatre, kde se mi poštěstilo potkat Mika Bentina. Vystupoval v čísle nazvaném Sherwood a Forrest, seděl u bicích a Tony Sherwood hrál na piano. Poprvé jsem ho viděl, když se svým partnerem dělali kostýmní zkoušku na show následující tu, ve které jsem vystupoval já. Hned jsme poznali, že máme stejný smysl pro humor. Sedávali jsem v Lyons Corner House na Coventry Street a trávili většinu noci nad šálkem kávy a toastem s fazolemi, předstíraje občas že jsme Rusové. Nejlepší to bylo, když jsme narazili na maďarského číšníka, který mluvil rusky.
Když se Spike konečně dostal z armády, představil jsem ho Mikovi v Allen’s Clubu - ráji všech účinkujících z Windmillu. Mohli jste se tu najíst hned a zaplatit někdy a sedět a vylévat si svoje ambice do uší dalších mladých komiků jako byli Jimmy Edwards, Frank Muir, Alfred Marks a Bill Kerr, kteří ve stejnou dobu lili svoje ambice do vašich uší. Je s podivem, že někdo vůbec něco slyšel. Byla to nádherná doba, kdy byl každý nažhavený na úspěch, ale rivalita byla přátelská a kamarádský duch z vojny byl ještě živý.
Později, při vysílání pro Pata Dixona, producenta, který měl velký smysl pro netradiční komiku a neustále hledal nové talenty, mne představili Peteru Sellersovi. Petr se do rozhlasu dostal jen chvíli před tím a to velmi prostým trikem: zavolal Patu Dixnovi, napodobil hlas jiného rozhlasového producenta a řekl, že mu posílá nového komika Petera Sellerse. Za několik minut se objevil v kanceláři Pata Dixona a byl na místě angažován.
Petera jsem vždy obdivoval pro jeho přátelskost a podivný způsob jakým se stával osobou, kterou předváděl. Později, když jsme spolu dělali Goon Show, mne vždycky dostalo, jak se dokázal zmenšit kvůli Bluebottlovi a o několik vteřin později nafouknout, když dělal Bloodnocka. Občas z toho šla hrůza. Měl problémy, když měl něco říci svým vlastním hlasem. „Nemůžu, chlapi,“ říkával. „Nevím, jaký mám hlas.“
Tohle období se mi dneska vrací útržkovitě, jako by z kaleidoskopu. Pamatuji si, jak jsem vařil špagety na plynovém vařiči, a pára uvolňovala tapety; jak jsem jedné deštivé listopadové noci vyběhl ven z domu a oběhl celý blok jen ve vestě a spodním prádle a nikdo si ničeho nevšiml; vzpomínám si na to, jak moc jsme se bavili našimi vlastnímu vtipy; na Spika předvádějícího posledního krocana na pultě; na to jak jsme seděli se Spikem a Normanem v kavárně na Golders Street a já si zapnul svůj vojenský plášť nad hlavou kvůli vtipu a o pět minut později zjistil, že sedím sám u stolu, nade mnou stojí kysele se tvářící servírka a přede mnou leží účet; pamatuji si také jak jsme se Spikem a Peterem šli na Chaplinova Světla velkoměsta a všichni tři opouštěli kino v slzách nebo na to jak jsme zadarmo pili brandy v hospodě Jima Graftona na Victoria Street. Během téhle chaotické doby napsali Spike a Larry Stephens první Goon Show a Pat Dixon přesvědčil BBC, aby natočili pilotní show. Jmenovala se Falling Leaves (Padající listí) a vystupovali v ní „ti blázniví lidé, The Goons“.
Na nedělní natáčení jsem musel přijet z Blackpoolu, kde jsem vystupoval v Summer Show. Abych byl na zkoušce včas, musel jsem jet celou noc. Od té doby jsem byl znám jako „Ten který řídí v noci“[4]
Pat Dixon vyprodukoval show, která, ačkoli dodnes docela populární, byla zcela zmatená. Budiž BBC přičteno ke cti, že se nám rozhodli dát šanci, a tak to v roce 1951, v produkci Dennise Main Wilsona, všechno začalo.
Tou dobou v Camden Thatre...
Skončili jsme s blbnutím nad scénářem a John Browell má obavy jak nás dostane pod kontrolu. Mezitím se k nám - poté co si odbyl své čtení zpráv - přidal i Wallace Greenslade. Přichází růžolící, rozzářený a šíří kolem sebe tradiční vůni Worthingtonu, který si dával po obědě.
„Zazpívej nám zprávy, Wale.“ Spike se rozhodl, že bude stát na hlavě. Wally odpovídá dobromyslně, leč po námořnicky[5]. „Hej, námořníku,“ zašišlá Peter, vykukující zpod piana, kam se uchýlil za účelem kratšího šlofíku.
Spike teď jde na kus řeči s klukama od efektů. Jde hlavně o to, jak udělat zvuk který se ozve, když je někdo udeřen do tváře ponožkou plnou vaječného krému. Zkouší různé efekty, ale Milligan je perfekcionista a ví přesně, co chce. Jde nahoru do bufetu. „Udělej mi vaječný krém, lásko,“ žádá velmi pohlednou skotskou dámu, majitelku podniku. „Jak si přeješ, drahoušku,“ ona na to. Za chvíli je zpátky s krémem, který osobně připravila z tehdy vzácných pravých vajec. „Díky, lásko,“ praví Milligan, sundává si ponožku a, před majitelčinýma užaslýma očima, bez prodlení do ní nalévá vaječný krém.
Přijíždějí muzikanti, v čele s Wally Stotem, který vypadá tak křehce, že je s podivem, že uzdvihne taktovku. Ray Ellington přichází s Maxem Geldrayem. „Máš kliku, že máš tak velkej nos, Maxi,“ praví Milligan. „Nezmokne ti kravata.“ „Trhni si[6],“ odpovídá Max mrzoutsky.
„Zdravíčko, Gladys.“ Ray Ellington dnes zvolil hlas jižanského černocha. Tenhle syn amerického černocha a ruské židovky má momentálně problémy s rozhodnutím, má-li svého syna nechat obřezat, nebo pokřtít v anglikánské církvi. „Promluv si s mým bráchou,“ říkám. „Ten do těchhle věcí dělá.“ Nic užitečnějšího už ten den neřeknu. Ray souhlasí, že si promluví s reverendem Fredem Secombem.
Děláme projížděčku se zvukovými efekty a orchestrem. Už zase máme drobné problémy s efekty. „Tam má být finále Wembley Cupu.“ „OK Spiku, ještě se na to podíváme.“ Konejšivý hlas Johna Browella přichází z mikrofonu v režii. Spike si odfrkne.
Je po zkoušce. Spike sedí s Rayem několika chlápky z orchestru. Hraje na trumpetu, oči má zavřené a tváře nafouklé jako andělíčci označující na mapách ze šestnáctého století směr větru. Peter se usadil za bubny a docela válí. Já si jen tak poklepávám nohou a tajně lituji, že jsem v dětství odmítal cvičit na piano: pak si vzpomenu, že jsme vlastně doma žádné piano neměli. Jdu kousek stranou, kde je ticho, a zpívám úryvek z Bohémy. Spraví mi to náladu a tak se vracím na scénu
Venku se začíná dělat fronta a my míříme do vedlejší hospody. Uvnitř už je orchestr, naši přátelé a fanoušci Goon Show, tvářící se jako Bluebottle, Eccles nebo Neddie. „Zdravím, můj Kapitáne,“ říká jeden z nich Peterovi. Ten se laskavě usmívá a snaží se neuhýbat pohledem. Spike si stěžuje na svojí ponožku, která pořád vlhká od vaječného krému. Objednáváme si pití - brandy. Já si dávám dvojitou. „Ten odpadne první, kámo“ říká Spike Peterovi. „Tak u toho nechci bejt; uděláme si kýlu, až ho odsud budeme tahat.“ Zašklebím se na ně.
„Velmi hezké, drahoušku,“ praví barmanka. „S vaším obličejem byste to nedokázala,“ přidá se fanoušek s velmi jemným smyslem pro humor! Diváci jsou připraveni a začíná rozehřívání. Zpívám Falling In Love With Love za doprovodu orchestru Wallyho Stotta a Spike s Peterem za mnou dělají nejrůznější vylomeniny včetně spouštění kalhot. Zpívám dál a doufám, že si Spike nezapomněl trenýrky.
Wally Greenslade předstupuje a žádá o klid. Rozsvěcuje se zelená.
„GREENSLADE: Posloucháte Domácí vysílání BBC. Tiddly pong.
FX: výtrysk páry a kastaněty
GRYTPYPE-THYNNE: Moriarty, zaměstnanče Úřadu práce, dobré zprávy. Mluvil jsem s premiérem a ten garantuje další zvýšení nezaměstnanosti.
ORCHESTR A GRAMS: nadšené výkřiky“
Jsme v tom, smích publika nás pobízí k improvizacím, které nejspíš budou muset vystřihnout.
Show končí Ecclesovým: „Tak tim to je!“. Diváci odcházejí - někteří dost vyvedení z míry. Fanoušci si nadšeně opakují Bluebottlovy a Ecclesovy dialogy nebo vykřikují oblíbenou hlášku: „A takových tam ještě máme.[7]“ Rozdáváme podpisy u zadního vchodu a přejeme si dobrou noc. „Nashle příští neděli, chlapi.“ Příští neděle je najednou něco na co můžete těšit. Peter veze Spika svým novým americkým bourákem do Highgate. Jak odjíždějí, elektrikou poháněná okýnka jezdí nahoru a dolů. „Ned z Walesu je měkkota,“ křičí Milligan jak zahýbají za roh. Šklebím se na ně a dělám posunky. „A takových tam ještě máme...“
Kéž by to byla pravda.
[1] piece of T. S. Eliotry
[2] NAFFI = Navy Army and Airforce Institute, rekreační zařízení britských ozbrojených složek, proslulé zejména svým čajem, který: „vás donutil rychleji běhat a čistil mísy lépe než většina kyselin“./The Goon Show Companion/
[3] hessian trousers - může jít i o součást německé uniformy
[4] „He drives through the night“ - odkaz na dobový šlágr.
[5] jde zřejmě o opis výrazu hrubšího zrna.
[6] Ploogie
[7] jde o frázi obvykle používanou herci jako „východisko z nouze“ odbourání se po kolegově podařené improvizaci (většinou ale způsobuje další výbuchy smíchu na scéně i v hledišti)
