WOODY ALLEN: STANDUP COMIC
1. OSOBNÍ ŽIVOT
Vracím se sem po osmi měsících a za tu dobu co jsem tu nebyl, se v mém osobním životě odehrálo několik významných věcí, které bychom si dnes večer mohli projít a náležitě vyhodnotit.
Přestěhoval jsem se, když to vezmu pěkně od začátku, dříve jsem bydlel v činžáku na severovýchodě Manhattanu a byl jsem neustále okrádán a přepadán… a sadisticky tlučen do oblasti tváře a krku. Takže jsem se přestěhoval do domu s vrátným na Park Avenue, což je bohatá a bezpečná a drahá a báječná ulice. Žil jsem tam dva týdny a přepadl mne vrátný.
Také jsem vystupoval v Hollywoodu, v klubu Crescendo. A potkal jsem tam svojí ženu. Byla na mně naštvaná, protože jsem o ní v televizi řekl, že je jedním z mála bílých muslimů v New Yorku. Je to báječná žena… Spolupracuje s Přírodovědným muzeem. Poslala jim svojí botu. Na základě jejích rozměrů udělali rekonstrukci dinosaura.
Co ještě se stalo… A, už vím, jsem teď právnická osoba. Minulý rok jsem měl v daních problémy s příjmy. Zkoušel jsem dát psychoanalytika do nákladů, ale finanční úřad tvrdil, že je to zábava. Nakonec jsme našli kompromis a vedeme ho jako příspěvky na náboženství. Letos jsem založil akciovou společnost. Já jsem ředitel, moje matka je zástupce, otec tajemník, babička pokladník a strýc předseda správní rady. Hned v prvním týdnu se dali dohromady a snažili se mne vytlačit. Tak jsem šel se strýcem do koalice a poslali jsme babičku do vězení.
Taky jsem nastoupil na New York University. Na filosofii. Chodil jsem hlavně na přednášky z abstraktní filosofie, jako je „Pravda a krása“, „Pravda a krása pro pokročilé“, „Pravda pro středně pokročilé“, „Úvod do Boha“, „Smrt 101“. Vyhodili mne hned v prváku, protože jsem podváděl při závěrečné zkoušce z metafyziky – opisoval jsem z duše kluka, co seděl vedle mě. Takže mně vyhodili a moje matka – což je dost citlivá žena – se, když to zjistila, zamkla v koupelně a předávkovala kostičkama domina.
Chodím k psychoanalytikovi, to o mně asi víte. Když jsem byl mladší, docházel jsem na skupinovou terapii, protože jsem si nemohl dovolit soukromou… byl jsem kapitán softbalového týmu latentních paranoiků. V neděli ráno jsme mívali zápasy neurotiků. Okousávači nehtů proti Počůránkům. A jestli jste nikdy neviděli neurotiky hrát baseball, je to vážně sranda. Stalo se třeba, že jsem ukrad druhou metu, cítil se provinile a vrátil se zpátky.
Mám taky bratrance kterého moji rodiče vždycky měli radši než mě, což mně dost ničilo. A tenhle bratranec vychodil čtyři roky university a začal dělat do vzájemných fondů a našel si tam u nich jednu dost hubenou holku, která si nechala zvednout nos golfovým profesionálem, víte… Trefil jí do něj a prostě… přiháčkoval k čelu. Takže tihle dva se přestěhovali na předměstí a mají všechno, co patří ke spořádanému životu na úrovni: vlastní byt, pětidvéřák, pojistku proti požáru, životní pojistku a vzájemné fondy a ta jeho žena má pojistku orgasmu, nebo co. Kdyby jí její manžel sexuálně neuspokojil, Omažská vzájemná by jí měsíčně platila.
Co bych vám o sobě ještě řekl… Jsem spisovatel a herec, psal jsem pro televizi a… nejsem herec odjakživa – chodil jsem na kurzy herectví. Připravovali jsme hru Paddy Chayeffského která se jmenuje Gedeon a já tam hrál roli Boha. Byla to role na tělo. Hráli jsme podle Stanislavského a já tak čtrnáct dní před premiérou začal žít svou rolí i mimo divadlo. Stával jsem se Bohem a byl jsem opravdu báječný. Oblékl jsem si modrý hábit a objížděj taxíkem New York. Dával jsem velká dýška, protože On by to tak taky dělal. Dostal jsem se do bitky s jedním maníkem a odpustil mu. Jeden chlápek mi narazil blatník a já mu řekl… řekl jsem mu „Miluj se a množ se“. Jen trochu jinými slovy.
2. BROOKLYN
Ehm, jo poslouchejte, už jsem tu nějakou chvíli a nevím kolik z vás si všimlo, ale já nemám to, čemu tady říkáte „to správný světácký opálení“, jsem zrzek a běloch a když jdu na pláž, neopaluju se, ale spaluju. Na pláž jsem ostatně nikdy moc nechodil, protože jsem z Brooklynu a jediný co jsme tam měli, byl Coney Island, což je děsná pláž. Za druhé světové se dokonce povídalo, že německé ponorky se dostali až k pláži na Coney Islandu ale potopily je odpadky a špína.
Koupal jsem se snad jen jedinkrát, a to s paní Allenovou, mojí ženou, obávanou paní Allenovou. Bylo to o líbánkách. Byl jsem úžasný, určitě bych se vám líbil. Na vodních lyžích, svlečený do pasu, řítil jsem se příbojem, vlající vlasy, lesknoucí se svaly. Bylo to vážně… držel jsem se jednou rukou, dělal kousky, moje žena byla v člunu přede mnou a šíleně řvala. Příšerně jsem se tehdy spálil. Když jsem byl malý, styděl jsem se a měl svými zrzavými vlasy dost problémů, protože jsem žil v dost drsný čtvrti. Bydleli jsme v bytě pod úrovní chodníku, v takovým jako domovnickým bytě… jo, ten domovník, co tam bydlel před náma během ekonomické krize, měl nějaké akcie a když nastal krach a on přišel o všechno, tak se pokusil zabít tak, že vyskočil z okna nahoru na chodník.
Byl jsem velmi citlivé dítě, poeta. A v naší třídě bylo dost hrubiánů, zvlášť jeden jménem Floyd: černá kožená bunda na zip, těžké boty, akné a tak. Sedával v lavici pro hlupáky, víte. Zvířecí myšlení, víte. O dost let později, když už jsme byli starší, jsme se spřátelili – vytáhl jsem mu trn z pracky. Jednou, jako malý, jsem zrovna šel z hodiny houslí kolem kulečníkové herny a najednou vidím, že Floyd a jeho kamarádíčci si vyšli do ulic a kradou poklice od kol. V Brooklynu, z jedoucích aut, což je vážně… úžasné. A já se k nim blížím, když v tom na mne zařve: „Hej, Rudochu!“ Byl jsem tehdy dost domýšlivý, takže položím housle, jdu k němu a povídám „Nejmenuji se Rudoch. Jestli mi něco chceš, oslov mne mým pravým jménem, jež zní pan Heywood Allen.“ Následující zimu jsem strávil v kolečkovém křesle. Tým doktorů ze mě pracně vyndával housle. Klika že jsem nehrál na cello.
3. ARMÁDA
Nejsem žádný rváč. Já, hm, mám špatné reflexy, a tudíž se nemůžu prát. Jednou mě porazilo auto s píchnutou gumou tlačené dvěma chlápky. V armádě jsem nebyl, pokud vás to zajímá. Byl jsem u psích jednotek. Zvláštní příběh. Když jsem byl malý, chtěl jsem, pejska, ale neměli jsme peníze, byli jsme dost… můj otec v té době pracoval jako nosič holí na minigolfu v Brooklynu. Nemohl jsem dostat pejska, protože byl drahý, ale nakonec naštěstí otevřeli v sousedství obchod s partiovou zvířenou. Prodávali partiové domácí miláčky se slevou, víte, mohli jste dostat hrbatou kočku, nebo rovného velblouda. Já dostal koktavého psa. Když si na něj dovolovaly kočky, dělal na ně: „H–h–h–h–h–haf“. A celý zrudnul. Chtěli jsme ho věnovat armádě, ale nějak tam popletli papíry a místo něj odvedli mne. Strávil jsem u psích jednotek čtrnáct dní. Já a jedenáct psů, prima parta. Učili nás jak zvedat nožičku. Velel nám jistý mexický plešatec. Od odvodní komise jsem dostal „4P“. Kdyby vypukla válka, narukuju jako zajatec.
4. DOMÁCÍ MAZLÍČCI
Když jsem byl malý, hrozně jsem si přál pejska, ale neměli jsme peníze. Byl jsem hubeňourek, a rodiče mi nemohli koupit pejska, protože jsme neměli peníze, takže mi sehnali, místo psa – ovšem mně tvrdili, že to je pes – sehnali mi mravence. Neměl jsem tušení, že je něco špatně. Myslel jsem, že je to pes – jako dítě jsem nebyl nejbystřejší. Říkal jsem mu „Flíček“. A cvičil jsem, ho. Jednou se takhle vracím pozdě domů a Sheldon Finkelstein na mně skočí a že mě zmlátí. Flíček tam byl se mnou. Poručil jsem mu „trhej“ a Sheldon ho zašlápl.
5. MŮJ DĚDEČEK
Chtěl jsem vám ukázat tyhle hodinky – pořád je někomu ukazuju. Jsou to starožitné kapesní hodinky a díky nim vypadám jako Brit, což se mi hodí při psychoanalýze. Jsou to opravdu nádherné hodinky a jsem na ně hrdý. Můj děda, když ležel na smrtelné posteli – mi je prodal. Můj dědeček byl opravdu velmi bezvýznamný člověk. Jeho pohřební vůz jel o pohřbu až za ostatními auty. Byl to hezký pohřeb, určitě by se vám líbil. Byl s pohoštěním. Konal se ve velké hale, byly tam hráči na tahací harmoniku a hlavní chod byla replika zesnulého z bramborového salátu.
6. MÉ MANŽELSTVÍ
Chtěl bych probrat své manželství, protože pro mě hodně znamenalo. Moje manželství, později známé jako „Případ slepé uličky“. Měl jsem opravdu drsné manželství. Víte, moje manželka nebyla ještě úplně zralá žena a, no jak bych to řekl, ona… No, schválně jestli vám tohle nebude připadat dětinské: stávalo se třeba, že jsem byl doma, seděl ve vaně a moje žena, kdykoli se jí zachtělo, vtrhla dovnitř a potopila mi všechny lodičky. Náš rozvod byl částečně i moje chyba, choval jsem se k ní dost neurvale. Hned v prvním roce manželství jsem se choval dost… opravdu dost ošklivě, řekl bych. Neustále jsem ji dával pod pantofle.
Pořád jsme se hádali a tloukli a tak jsme se rozhodli, že buď pojedeme na dovolenou na Bermudy anebo se necháme rozvést. Opravdu seriózně jsme to probrali a rozhodli se pro rozvod, protože jsme neměli peněz nazbyt. Dovolená na Bermudách je pryč za čtrnáct dní, ale rozvod je něco, co vám zůstane na celý život.
Už jsem se viděl, jak bydlím v Greenwich Village, v garsoniéře s opravdovým krbem a chlupatým kobercem, na stěnách všechny ty Picassy od Van Gogha a všechno je opravdu v pohodě… Letušky, jen to uvidí, do mě budou blázen. Byl jsem z toho odvázanej, ale pak jsem uviděl svojí ženu. Byla celou dobu vedle v pokoji a poslouchala v rádiu [???]. Tak jdu rovnou k ní a bez nějakejch okolků ji povídám „Quasimodo, chci rozvod.“ A ona povídá: „Fajn, tak teda rozvod.“ Jenže se ukázalo, že ve státě New York mají takový divný zákon, že vás nemůžou rozvést, pokud nemůže prokázat cizoložství. Což je divné, protože v deseti přikázáních se píše: „Nepožádáš manželky bližního svého“, ovšem stát New York říká, že musíte. Bylo jasné, že pokud chceme rozvod, musí jeden z nás zcizoložit. Hlásil jsem se jako dobrovolník. Myslel jsem, že to bude hračka, protože… já jsem v podstatě hřebec. Zrovna nedávno jsem prodal své milostné memoáry Parker Brothers, kteří na základě nich budou dělat hru – krátkou, ale srandovní. Jenže když jste ženatí a tedy z oběhu, není mnoho žen, vhodných pro tento účel. V úvahu připadala jedině kamarádka mé ženy Nancy. Zavolal jsem jí a zeptal se, jestli by se mnou nezcizoložila. Odpověděla: „Ani kdyby to pomohlo vesmírnému programu NASA.“ Považoval jsem to za odmítnutí. Pak jsme měli u nás v práci, dělal jsem v pojišťovně v centru New Yorku, večírek. Něco jsem vypil a pak jsem uviděl sekretářku od nás z patra. Hrál jsem si s faxem a pomalu se k ní blížil… Nakonec jsem se s ní zamkl v místnosti s dálnopisem a zeptal se, jestli by se mnou nezcizoložila. A dodal, aby si to nebrala osobně – že to vyžaduje můj právník. Moc se jí do toho nechtělo, a sama navrhovala něco trochu… jenže to bylo neproveditelné… zkoušel jsem si to aspoň představit… ale nemám vysokou technického zaměření. Pak jsem také byl v baru u nás na rohu, je to tam opravdu úžasné, schází se tam spousta žen, které vypadají velmi zaměstnaně a profesionálně. Zejména v oblasti pokročilého mazlení. U pultu seděla na stoličce jedna co vypadala velmi zkušeně. Vydal jsem se k ní, vylíčil jí celou situaci. Měla zájem, ale vysoké ceny. Uvažoval jsem o tom, že se nechám znovu zapsat na New York University, abych získal studentskou slevu.
Nakonec musela zcizoložit moje žena. Vždycky byla zručnější než já.
7. KULKA V MÉ NÁPRSNÍ KAPSE
Před mnoha lety mi matka věnovala kulku… kulku, kterou od té doby nosím v náprsní kapse. Předloni jsem šel po ulici, když náhle šílený evangelík vyhodil z okna hotelového pokoje Gedeonovu bibli, která mne trefila do prsou. Nebýt té kulky, prolétla by mi bible srdcem.
8. NEW YORK UNIVERSITY
Před mnoha lety jsem chodil na New York University v Greenwich Village a hned v prváku jsem se zamiloval. Tu dívku jsem si ovšem nevzal, protože jsme měli vážné náboženské spory. Ona byla ateistka. Já bezvěrec. Nedokázali jsme se dohodnout, v jaké víře nevychováme naše děti. Takže jsem se tak poflakoval, až jsem narazil na svojí ženu a vzali jsme se, ačkoli tomu moji rodiče nepřáli. Brali jsme na Long Islandu v New Yorku a oddával nás reformovaný rabi. Velmi reformovaný rabi. Nácek.
Byl to krásný vztah, opravdu hezký, jenže hned po svatbě se moje žena začala chovat divně. Nastoupila na Hunter College na filosofii a začala chodit celá v černém, nenalíčená, nosila rolák a jednoho dne si proštípla ucho průvodcovskýma kleštičkama. A zatahovala mne do hlubokých filosofických rozprav, v nichž dokazovala, že neexistuju… No k vzteku. Takže jsem ji musel pustit k vodě a pak to nějak sdělit našim. Jenže, moji rodiče jsou, jak byste asi řekli, ze „staré školy“. Pochází z Brooklynu, což je přímo srdce staré školy. Jsou to velmi vyrovnaní lidé „s nohama pevně na zemi“ a rozvody neuznávají. Jejich životní hodnoty jsou Bůh a podlahové krytiny.
Přijel jsem domu na neděli, už je to dost dávno, a můj táta sledoval v televizi Show Eda Sullivana, kde zrovna vystupoval Smíšený sbor Domova pro šílené kriminálníky v Indianě. Máma seděla v koutku a štrikovala kuře. A když jsem jim řekl, že se budu rozvádět, odložila štrikování, zvedla se, došla k peci, otevřela dvířka a skočila dovnitř. Nebyla s tím úplně smířená, řekl bych.
9. ZAMILOVANÝ PŘÍBĚH
Teď vám povím zamilovaný příběh. Odehrál se na dolním Manhattanu v době, kdy jsem ještě nebyl ženatý. Byl jsem tehdy v City Centru na baletu. Na balet normálně nechodím, ale tehdy dávali tu umírající labuť a říkalo se, že na Manhattan se stáhli bookmakeři z horního New Yorku a že to je koupený. Někdo evidentně vsadil hodně peněz na to, že labuť přežije. Přijdu tam, podívám se do lóže a tam seděla dívka, a ženy – to je moje slabé místo. Často si představuji, jak mi někdo uspořádá narozeninovou oslavu, jak přivezou obrovský dort a z něj vyskočí nahá žena, ublíží mi a zase skočí zpátky.
Nakonec jsem se s tou dívkou seznámil. Byl jsem velmi nenucený, samozřejmě. Byla to moc fajn holka, studovala v Benningtonu na lapidušku a zrovna psala seminárku na téma vzrůstajícího výskytu heterosexuality u homosexuálů. Měla švih, to musím… Vyrostla v Darienu v Connecticutu, a když byla mladší, měla brášku, kterému bylo tak šest, osm let… když ho jejich rodiče poslali do vojenské školy. Kradl tam marmeládu, nebo co, a chytili ho při tom. A protože to byla vojenská škola a chtěli mít všechno, jak se patří, uspořádali polní soud. Toho kluka shledali vinným. Zastřelili ho. Rodičům pak vrátili polovinu školného.
Mezitím jsem byl blázen z jeho sestry, která byla báječná. Byla opravdu úžasná, ÚŽASNÁ. Blondýna s vnitřní stranou stehen potetovanou slovy „Bird žije“. Nikdy jsem bohužel během našeho vztahu neměl možnost ten nápis důkladněji prozkoumat, ale jelikož byl vytetován slepeckým písmem, určitě bychom si to užili oba. Pozdě v noci jsme se scházeli v jejím podkrovním bytě, kde se zkříženýma nohama sedávali jeden na druhém její beatničtí přátelé a pokoušeli se vyrobit opium z kytiček máku rozdávaných na rozích válečnými veterány. Ona k tomu vždycky zapnula svojí hi–fi soupravu za dvanáct a půl dolaru – znáte to ne, s jehlou z týkového dřeva – a pouštěla nejnovější nahrávky Marcela Marceau.
Nakonec se ne mně vykašlala. Já… když to vyprávím, vždycky se mi to vrací… byl jsem, jak se říká, ne zrovna intelektuál, ve srovnání s ní… Ona byla… Vyhodili mně z vejšky a tak jsem si sehnal práci na Madison Avenue v New Yorku. Jedna radikální reklamní kancelář totiž sháněla člověka, kterému by platili pětadevadesát dolarů za to, že přijde, sedne si za stůl a bude vypadat židovsky. Chtěli ukázat okolnímu světu, že zaměstnávají menšiny. A tu práci jsem dostal já. Byl jsem jejich výstavní žid. Opravdu jsem se snažil vypadat židovsky. Oběžníky a obchodní dopisy jsem četl výhradně zprava doleva. Nakonec mne vyhodili. Vybíral jsem si moc dovolených na židovské svátky.
10. POLICIE
Nikdy jsem neměl opletačky s policií. Tedy, měl jsem problémy s policií, to ne… ačkoli ne, s policií jsem opravdu problémy neměl. Jednou takhle sedím doma, když najednou slyším venku zprudka brzdit spoustu aut. Do oken mi rozsvítili reflektory a z megafonu se ozvalo: „Váš dům je obklíčen. Tady Newyorská veřejná knihovna.“ Chtěli zpátky knížky, víte, a ten malý knihovník házel na můj dům granáty. Vyšel jsem s rukama nahoře a kopal knihy před sebou. Odvezli mne na hlavní pobočku na Páté Avenue a na rok mi zabavili brýle.
Když jsem bydlel v New Yorku v tom velkém činžáku, neustále tam někdo někoho vykrádal. Tam u nás to bylo hrozně populární. Chlápci se vám vlámou do bytu a kradou. Mě vykradli během dvou let čtyřikrát. Bylo to dost děsný a už jsem nevěděl co dál, a tak jsem nakonec dal na dveře domu takovou tu modrobílou ceduličku s nápisem „Už jsme přispěli“. Myslel jsem, že tím to skončí, ale neskončilo. Jednoho člověka z našeho domu, pana Russa, totiž pozdě v noci na chodbě přepadli dva chlapi jako hory, drželi ho v šachu rozbitou lahví a klackem a chtěli všechnu jeho hotovost. Jenže pan Russo je škrťa a snaží se všechno odepsat z daní. Takže ho nakonec praštili tím klackem do hlavy, pořádná pecka to byla, a on se svalil na chodbě v pozici novorozeněte. Ležel tam, dokud mu nevypršela nájemní smlouva. Po té ráně do hlavy už není, co býval. Hodně se usmívá a dostává záchvaty smíchu zcela mimo kontext. Není o moc vnímavější než průměrný pařez.
A všichni u nás v domě začali panikařit, povídali že jsem prcek a že bych na sobě měl pracovat, abych se ubránil, kdybych se dostal do problémů. Takže jsem se zapsal k Vicu Tanningovi do posilovny, už je to dost dávno, a chodil tam tři neděle a posiloval a dělal nejrůznější cviky. Vcelku nic se nestalo, nic mi nenarostlo nebo tak a já pochopil, že je to hloupost, vykašlal se na to, dal Vicu Tanningovi peníze a poprosil ho, aby mne po večerech doprovázel domů.
Taky u nás v baráku bydlí divnej klučík jménem Leon, a ten dělá karate. Pořád chodí s jednou rukou před sebou ohnutou v pravém úhlu, asi takhle… A všichni mi radili, že bych měl chodit na judo, protože pak budu opravdu bouchač, jenže judo podle mne vždycky bylo o tom, že čím větší je váš soupeř, tím větší nakládačku dostanete. Nic pro mě. Koneckonců, Japonci válku prohráli, ne?
A pak mi jeden přítel řekl, že na zadní straně Esquieru viděl kupón na plnící pero které vystřikuje slzný plyn. Plníčko ve kterém je schovaná nádržka se slzným plynem, opravdu báječné pero za sedm a půl dolaru. Nechal jsem si ho poslat. Přišlo za čtrnáct dní v hnědé krabičce bez jediného nápisu. Rozšrouboval jsem ho, vložil bombičky se slzným plynem, strčil si ho do náprsní kapsy a vyrazil ven. Je to už docela dávno, jedni přátelé pořádali pitvu s překvapením a u toho jsem nemohl chybět.
Vracím se domů okolo druhé ráno, je naprostá tma, jsem sám a u nás v chodbě stojí… neandrtálec. S nadočnicovými oblouky a chlupatýma kolenama. Toho rána se zřejmě zrovna naučil chodit vzpřímeně a do našeho domu dorazil během pátrání po tajemství ohně. Stvoření které vytrhne strom holýma rukama stojí ve dvě v noci u nás chodbě. A funí mi do obličeje. Vytáhnu hodinky a houpu mu s nima před obličejem, protože většinou se nechají oblbnout lesklýma věcičkama. Snědl je. Pokusil jsem se ho zabavit, udělal jsem krok zpátky a vytáhl své pero se slzným plynem, zmáčkl jsem spoušť – a na košili mi vystříkl inkoust. Rozhodl jsem se zavolat do Esquieru a vyřídit si to s nimi, protože stojím na chodbě ve dvě v noci a v ruce mám něco co jsem si neobjednal. Když už jsem měl v ruce to plnící pero, zkusil jsem na něj psát. Vyrazil na mě a začal stepovat na mých průdušnicích, takže jsem se velmi rychle uchýlil ke starému triku indiánů kmene Navajo spočívajícím v křiku a prosbách.
Dostávám se do neuvěřitelného počtu, řekněme, fysických setkání – na člověka mých rozměrů. Zhruba před rokem mi proti mé vůli naleštili boty. Obrovitánský čistič bot mi povídá: „Leštim vám boty.“ „To tedy děláte“, odpověděl jsem. Vyleštil mi je opravdu skvěle, to musím uznat. Akorát že to byly semišky.
11. DOLE NA JIHU
Když jsem nedávno dole na Jihu, pozvali mne na maškarní ples. Na maškarní moc nechodím. Na jednom jsem byl ještě v mládí: přišel jsem v šortkách s obnaženými křečovými žilami – vystupoval jsem jako silniční mapa. A teď si říkám, no co, je Halloween, půjdu za ducha. Sundám z postele prostěradlo, hodím si ho přes hlavu a vyrazím na ten ples. Zkuste si to představit: jdu po ulici jižanského městečka a přes hlavu mám přehozenou bílou látku. Zastaví u mě auto a tři chlápci v bílých hábitech povídají: „Nastup si“. Pomyslím si, že asi taky jedou na ples jako duchové a nasednu, jenže vidím, že nejedeme na párty, tak jim to povím. Povídají: „Musíme vyzvednout Velkého Draka.“ A najednou mi to dojde. Dole na Jihu, bílé látky, Velký Drak – prostě, dám si dvě a dvě dohromady. Na ples jde někdo převlečený za draka.
Pak přistoupí chlap jak hora a já najednou sedím mezi čtyřmi příslušníky klanu, čtyřmi po zuby ozbrojenými muži, dveře jsou zamčené a já začínám tuhnout. Ze všech sil jsem se snažil přežít, chápete, neustále jsem říkal „Chlapi“ a „Krupky“. „Krupky“ jsem musel říct snad padesátkrát. Na něco se mně zeptají a já na to: „Jó, krupky, krupky“. Vedle mě seděla hlava klanu… poznáte, že to je hlava klanu, protože má to prostěradlo oentlované. Dojeli jsme na opuštěné pole, a já se prozradil: vybírali příspěvky a všichni platili v hotovosti. Když byla řada na mně, povídám: „Slibuji padesát dolarů.“ Došlo jim to okamžitě. Sundali ze mě prostěradlo, hodili mi kolem krku provaz a rozhodli, že mne pověsí.
Před očima mi probíhal celý můj život. Opět jsem se viděl jak jako malý kluk jdu v Kansasu do školy, jak se cákám na brouzdališti, jak chytám ryby a pak smažím sumce, jak jdu do města do obchodu abych Emmy-Lou koupil kousek ginghamu. A došlo mi, že tohle není můj život. Za dvě minuty mne pověsí a mě běží před očima cizí život. Tak jsem k nim promluvil, a snažil jsem se být přesvědčivý, povídám: „Přátelé, tato země nemůže žít v míru a blahobytu, dokud nebudeme jeden druhého milovat bez ohledu na rasu, vyznání či barvu pleti.“ A tato moje slova je tak dojala, že nejen že mne odřízli a nechali mne jít, ale ještě téže noci jsem jim prodal Izraelské státní dluhopisy v hodnotě dvou tisíc dolarů.
12. ZÁVĚREM
Přál bych si, abych pro vás na závěr měl nějaké pozitivní poselství – jenže nemám. Vezmete místo toho dvě negativní?
Když jsem byl malý, moje máma mi vždycky říkala: „Kdyby k tobě přišel nějaký cizí pán, nabídl ti bonbón a zval tě k sobě do auta… jdi!“
Eugene’s Club je v podstatě potěšen, že vám může představit herce, autora, komika a pustošitele ženských srdcí – pan Woody Allen!
Dobrý večer a díky za potlesk. Nevím co budu dělat, protože ten chlápek přede mnou vystoupil se vším co bych býval dělal já. Možná pro vás shrnu několik významných okamžiků svého soukromého života, které následně uvedu do širších souvislostí a pak by mohla nastat chvilka na vaše otázky.
13. REKLAMA NA VODKU
Vezmeme to hezky od začátku. Dělal jsem reklamu na vodku. Velká společnost vyrábějící vodku se rozhodla udělat prestižní reklamu a chtěli na to Noela Cowarda. Ten ale neměl čas, protože získal práva na My Fair Lady a zrovna se z ní odstraněním písní snažil udělat Pygmalion. Zkoušeli ještě Laurence Oliviera a Howdy [Monkey ?] – a nakonec si vzpomněli na mne. A víte jak na mne přišli? Moje jméno bylo na seznamu který měl Eichmann v kapse když ho chytili.
Takže: sedím doma a koukám na televizi. Dávali speciální verzi Petera Pana s Kate Smithovou v hlavní roli a měli obrovské problémy s létáním, protože se jim s ní neustále trhal řetěz. Zazvoní telefon, zvednu ho a slyším: „Nechtěl byste být letošním Mužem vodky?“ „Ne“, odpověděl jsem. „Jsem umělec, nedělám komerci. Nehodlám se prodávat. Nepiju vodku a i kdyby, rozhodně by to nebyla ta vaše.“ A oni na to: „To je škoda. Dostal byste padesát tisíc dolarů.“ „Okamžíček. Zavolám vám pana Allena.“
A tak jsem se dostal do etické krize. Mohu dělat reklamu na zboží které sám nepoužívám? Je to problém, protože já nepiju, moje tělo nesnáší… no… alkohol. Když jsem si dal na Nový rok dvě Martini, zkoušel jsem unést výtah a odletět s ním na Kubu. Kdykoli jsem míval nějaký… eh… emocionální problém, chodil jsem s ním k psychoanalytikovi. To je o mně dost známé, chodím na analýzu spoustu let, protože mám traumata z dětství. Kojili mne ze silikonek, což mne emocionálně poznamenalo. Léta jsem pěstoval přísnou ferudiánskou analýzu. Můj analytik zemřel před dvěma lety bez jediného slova díků, takže teď, když mám problémy, chodím za svým duchovním rádcem, což je můj rabi. Zavolal jsem mu, vyložil problém a on řekl: „Nedělej to, protože je zakázané a imorální propagovat jen kvůli penězům zboží které sám nepoužíváš.“ Odsouhlasil jsem mu to a odmítl tu reklamu. Musím říct že mne to stálo hodně odvahy, protože jsem potřeboval peníze. Psal jsem a chtěl jsem být nezávislý a kreativní. Chystal jsem beletristickou verzi Zprávy Warrenovy komise.
Nechal jsem tu reklamu být a ani ne za měsíc listuju časopisem Life a narazím na fotografii Monique van Voorenové v maličkých bikinkách jak sedí na pláži na Jamajce, a hned vedle ní, s chlazenou vodkou v ruce, můj rabi. Zavolal jsem mu, jenže se mi zapřel. Vždycky chtěl k showbusinessu… Jednou třeba dělal popůlnoční televizní modlitbu. Byl zrovna uprostřed třiadvacáté písně a rozhodl se improvizovat: chtěl vyjmenovat desatero přikázání, ale nemohl si rychle vzpomenout ani na jedno a tak vyjmenoval sedmero trpaslíků. Teď má diskotéku s rabínama nahoře bez. Bez jarmulek.
14. VEGAS
Kromě té záležitosti s reklamou na vodku, jsem také poprvé v životě hrál v Las Vegas. Nesmíte si o mě myslet že jsem gambler. Na dostizích jsem byl jedinkrát v životě. Vsadil jsem na koně jménem „Rána z děla“ a když koně vyběhli z boxů, můj, jako jediný ze všech, měl kolečka jako mívají děti když se učí jezdit na kole.
Musíte mi věřit, když vám řeknu, že když mi jdou karty nebo vyjde sázka, působím neobyčejně svůdně. Takže stojím u stolu a hraju v kostky. Přijde ke mně velmi vyzývavá žena a začne mne… svádět …tak jsem jí odvedl nahoru do pokoje. Zamknu dveře, sundám brýle a jdu na věc. Rozepnu si košili – ona si rozepne košili. Usměju se. Ona se usměje. Sundám si košili – ona si sundá košili. Mrknu na ní a ona mrkne na mě. Sundám kalhoty. Ona sundá kalhoty. A pak poznám, že se dívám do zrcadla.
Nechci to rozvádět do detailů, ale dva týdny jsem si z nohou tahal střepy.
15. DRUHÉ MANŽELSTVÍ
Což mne přivádí k hlavní …věci, což je to, že jsem se oženil. Je to ta nejdůležitější věc co se mi stala v posledních… oženil jsem se podruhé, mimochodem. Měl jsem poznat že s mojí první ženou není něco v pořádku už když jsem jí přivedl k našim: rodičům se líbila… ale můj pes umřel. Musím si dávat velký pozor na to, co o ní říkám na veřejnosti, protože mne žaluje. Nevím jestli jste o tom četli v novinách, ale žaluje mne pro nactiutrhání. Žije na horním Manhattanu a jednou když se vracela v noci domů, byla přepadena. Tak to napsali v newyorských novinách: „Byla přepadena“. A když mne žádali o komentář, řekl jsem: „Jak znám svojí exmanželku, muselo to být opravdu násilné přepadení.“
Teď vám povím jak jsem potkal svojí druhou ženu, což je opravdu …romantické. V časopise Life jsem četl článek o tom, že na vysokých školách po celé zemi probíhá sexuální revoluce a tak jsem se přihlásil na New York University, kam jsem už před lety chodil, abych se na to podíval. Jako hlavní obor jsem měl dějiny hygieny, ale vyhodili mne a tak jsem si musel najít práci. Můj otec měl obchod na Flatbush Avenue a tak jsem nastoupil u něj. Dělal jsem poslíčka, bylo to moje první zaměstnání, a s ostatními dělníky jsme založili odbory, udeřili na otce a donutili ho zavřít živnost. Dodneška je a na tohle téma dost háklivý.
Takže, když jsem se vrátil do školy, všichni se mi snažili dohodit dívku. Jenže se schůzkami naslepo mám dost špatné zkušenosti. Abyste mne špatně nepochopili – opravdu – sex je ta nejlepší věc co se může odehrát mezi dvěma lidmi. A v pěti je snad ještě lepší. Míval jsem z toho deprese, byl bych se snad i zabil, ale jak už jsem řekl, chodil jsem na přísnou freudovskou psychoanalýzu a tam, když se zabijete, musíte platit za zameškané hodiny. Takže jsem na to rande kývnul. První rande naslepo po letech. Vyjdu do čtvrtého patra, zaklepu na dveře a otevře mi nádherná dívka. Opravdu fantastická, nádherně dlouhé blond vlasy, minisukně, kozačky a tričko bez rukávů a je v tom všem tak nějak napěchovaná. Když jsem viděl jak je krásná, měl jsem chuť… plakat, napsat báseň a skočit na ní. Jsem neobyčejně citlivý, víte. Zeptala se co budeme dělat, jenže já nejsem žádný divoch. Můj ideál báječného večera je zajít do grilu na rohu a koukat jak se otáčejí kuřata.
Vzal jsem jí na párty na McDougle Street v Greenwich Village. Vešli jsme do zakouřené místnosti a já neužívám – to byste o mě také měli vědět – žádné vědomí rozšiřující prostředky. Moje tělo by je nesneslo. Jednou jsem si dal na školním plese šluka z nesprávné cigarety a musela zasahovat policie. Vylomil jsem si dva zuby když jsem se pokoušel udělat cucflek Soše svobody. Párty se začala přesouvat ven na ulici, všichni hráli na bonga a kytary a ke mně přijel jízdní policista, dal mi ruku kolem ramen a povídá: „Jsi jeden z těch co pálí povolávací rozkazy?“ A já na to: „Ne, nejsem. Nikdy mne neodvedli, takže nemám povolávák.“ A jedna drobná dívka mezitím krmí jeho koně něčím, co vypadá jako kostka cukru. Ten kůň pak vystupoval ve Woodstocku. Rozhodl jsem se jednat. Popadnu svojí holku a strčím jí do svého Hertze. Mám pronajaté auto, které žere 12 centů na míli a tak ve snaze ušetřit neustále couvám.
Byly dvě ráno, dorazili jsme do jejího bytu, byli jsme sami a bylo nám nádherně. Teď musím být velice delikátní, protože to je háklivá věc. Jsem totiž… jsem neobyčejně …vášnivý… člověk. Prchlivý. Poživačný. Jedním slovem: hřebec. Když se miluji… když se miluji… tak abych… prodloužil… moment extáze… myslím na baseballové hráče. No dobrá, už to víte. Takže, divoce se milujeme, ona je celá říčná a já si říkám, že bych asi měl rychle začít myslet na baseball. Takže: máme devátou směnu, jeden out, Giants jsou na pálce. Mays odpaluje přímou ránu do pravého pole a doběhne rovnou až na druhou metu. Ona mi začíná zatínat nehty do krku. Na pálku stavím McGoveye. Alou je doma. Haller je na první, Mays drží třetí metu. Takže mám klasickou situaci „první–třetí“. Dva outy, Giants vedou o bod. Nevím jestli to mám hnát domů, nebo krást mety…
Ta holka byla už deset minut ve sprše. Bylo to tak… Víc vám říct nemůžu, je to moc osobní, ale Giants vyhráli.
Nakonec jsme se vzali. Měli jsme báječnou svatbu, až na to, že můj otec se pokoušel tancovat kozáčka, natrhl si sval a v podřepu už zůstal.
16. VELKÝ RENALDO
Teď si něco poslechněte. Jednou v noci jsem se díval na Show Eda Sullivana kde byl jako host hypnotizér zvaný Velký Renaldo. A Renaldo si vzal čtyři chlápky z publika, zhypnotizoval je a řekl jim: „Teď si myslíte že jste hasičský vůz.“ A já sedím doma, dívám se, přijde na mě ospalost a usnu. Vzbudím se o hodinu později, vypnu televizi a náhle mám nezvladatelné nutkání obléct si svoje červené flanelové spodní prádlo. Tak to udělám a dívám se na sebe do zrcadla. Najednou zazvoní telefon a já vyrazím ze dveří, seběhnu po schodech a řítím se po Páté Avenue a houkám jako siréna. Na křižovatce se Čtrnáctou ulicí narazím na chlapa v červených spodkách. Rozhodli jsme se spolupracovat jako jeden hasičák. Vyrazili jsme směrem na Village. Najednou nás v protisměru minou dva chlápci v červeném. Řekli jsme si, že asi vědí kde hoří. Otočili jsme se a jeli za nima. Na Osmašedesáté ulici nás, čtyři chlápky v červených flanelových spodkách, zastaví dopravní policista. Povídá: „Pojedete na dispečink, nastupte si.“ Začnu se hystericky smát, protože se pokouší nacpat hasičák do maličkého policejního auta. A na služebně už byly stovky chlapů v červeném flanelovém spodním prádle.
17. NEŽIVÉ VĚCI
Tyhle… měl bych snad říct „v uvozovkách“… příběhy jsou pravdivé. Všechny ty věci se mi opravdu staly. Nevymýšlím si. Můj život, to je série takových… takových nehod které… které, eh… Jednou v noci, je to už pár měsíců, jsem přišel domů, otevřu šatník a vidím že mol sežral mojí sportovní bundu. Ležel tam na podlaze, a bylo mu dost zle. Byla to zelenožlutě pruhovaná bunda, chápete. Malý, přežraný mol tam leží, sténá a kus rukávu mu pořád visí z pusy. Dal jsem mu dvě obyčejné hnědé ponožky. Povídám: „Snězte jednu hned a další za půl hodiny.“
Kdosi mne požádal abych vyprávěl tenhle …příběh. Je to už delší doba co… je to divná historka. Byl jsem v Los Angeles na večírku s jedním moc důležitým hollywoodským producentem, který po mně tehdy chtěl abych udělal velkolepý širokoúhlý muzikál z Deweyovy desetinné soustavy. Chtěli abych na tom pracoval a tak jdu na produkční poradu do jednoho výškového domu v LA a vejdu do prázdného výtahu a na zdech nejsou žádné čudlíky nebo tak něco. A nějaký hlas řekne „Prosím, do jakého patra byste rád.“ Rozhlédnu se, ale jsem sám. Začínám panikařit, ale pak si na stěně přečtu, že je to nový typ výtahu, který pracuje na hlasové ovládání, čímž se to všechno vysvětlí. Stačí jen abych řekl do jakého patra chci jet a on mne tam odveze. Takže řeknu „Třetí, prosím,“ dveře se zavřou a vyrazíme. A jak jedeme, začnu se cítit dost rozpačitě, protože mám, řekl bych, lehký newyorský akcent a ten výtah mluvil velmi slušně. Vystoupím, jdu po chodbě a zdálo se mi že ten výtah něco zamumlal. Rychle jsem se otočil, ale dveře se zavřely a výtah odjel a já… nechtěl jsem tehdy mít opletačky s… s hollywoodským výtahem, ačkoli – a tady začíná opravdu divná část tohohle příběhu, až do teď to byla normálka – ačkoli jsem nikdy v životě neměl dobré vztahy s žádnou neživou věcí. S čímkoli s čím se nemůžu rozumně domluvit, co nemůžu políbit nebo pohladit, jsem okamžitě ve sporu. Mám hodiny které z nepochopitelného důvodu jdou pozpátku. Můj toaster vyhodí topinku, zatřese se a spálí ji. Nenávidím svoji koupelnu. Vlezu si do vany a někdo v Americe musí na malou… Odnesu to já, takže vyběhnu z koupelny a příšerně nadávám. Mám také diktafon, stál mne sto padesát dolarů, a když do něj mluvím, neustále opakuje „No jo, já vim.“
Jsou to asi tři roky co už jsem to nemohl vydržet. Zůstal jsem večer doma a svolal shromáždění svého majetku. Všechno co mám jsem dal do obýváku. Toaster, hodiny, mixér. Nikdy před tím u mě v obýváku nebyli. A já k nim měl řeč. Začal jsem vtipem a pak povídám: „Vím o co vám jde. Okamžitě toho nechte!“ Mám horské sluníčko, ale když si pod něj sednu, tak na mne prší. Promluvil jsem si s každou věcí zvlášť a byl jsem velmi výmluvný. Pak jsem je vrátil na jejich místa a cítil se spokojeně. O dva dny později se večer dívám na televizi. Obraz začal skákat nahoru a dolů, tak se zvednu a jdu k televizi. Vždycky dřív mluvím než někoho praštím, povídám: „Myslel jsem, že jsme to probrali, v čem je problém?“ Ale televize pořád skákala, takže jsem do ní praštil, a dělalo mi to dobře, takže jsem z ní vymlátil duši. Užíval jsem si to – urval jsem jí anténu a cítil se velmi mužně. A za další dva dny jsem šel ke svému newyorskému zubaři. Tedy, šel jsem k zubaři, jenže jsem měl hluboký zánět dutin a tak mne poslal na pedikúru. Vejdu do jedné budovy v centru New Yorku kde taky mají jeden z těch nových výtahů a slyším hlas: „Prosím, do jakého patra byste rád“ a tak řeknu „Šestnácté“. Dveře se zavřou a výtah vyrazí do šestnáctého patra. A jak tak jedeme, výtah povídá: „Vy jste ten chlap co zbil televizi?“ Cítil jsem se jako blbec, a výtah mě rychle vozil nahoru a dolu a vyhodil mě v přízemí. Vykřikoval cosi velmi antisemitského.
Pointou téhle historky je, že jsem zavolal svým rodičům a zjistil, že otce propustili z práce. Díky pokroku techniky. Otec pro tu firmu pracoval dvanáct let. A vyhodili ho. Nahradili ho takovou drobnou věcičkou, asi takhle velikou, která umí všechno co můj táta, a navíc mnohem lépe. Smutné je, že moje matka si hned jednu běžela koupit.
18. LOS AMERICKÝ
Jednou jsem střelil losa. Byl jsem na lovu na severu státu New York, střelil losa, upnul ho na nárazník a jedu domů po západní dálnici – jenže jsem netušil že kulka ve skutečnosti toho losa nezabila. Jen ho škrábla na hlavě a omráčila ho. Jedu Hollandovým tunelem – a los se vzbudil. Takže jedu s živým losem na nárazníku. Klidně bych ho mohl používat místo blinkru. A v New Yorku je zákon zakazující jízdu s živým losem na nárazníku a to v úterý, ve čtvrtek a v sobotu. Začínal jsem panikařit, ale pak jsem si uvědomil, že jedni moji známí pořádají maškarní večírek. Stavím se tam a losa se nějak šikovně zbavím. Nebude to na mně. Takže jsem dojel na tu párty a klepu na dveře. Los stojí vedle mne. Hostitel otevře dveře. Povídám: „Nazdar. Solomonovi znáš, ne?“ a cpeme se dovnitř. Los se snažil být společenský. A šlo mu to báječně. Dva chlápci se mu hodinu a půl pokoušeli prodat pojistku. Přišla půlnoc a rozdávaly se ceny za nejlepší masku večera. Vyhráli Burkovičovi, manželé v losím převleku. Los skončil druhý, což ho šíleně dožralo. V obýváku si to s Burkovičovými rozdal parožím. Oba soupeři skončili v bezvědomí. Teď, říkám si, je moje chvíle. Popadnu losa, upnu ho na nárazník a vyrazím, jenže – vzal jsem Burkovičovi. Takže jedu s dvěma živými židy na nárazníku a v New Yorku je zákon zakazující jízdu s… v úterý, ve čtvrtek a zejména v sobotu.
Druhého dne se Burkovičovi vzbudili v lese navlečení do kostýmu losa. Pana Burkoviče střelili, vycpali a vystavili – v New York Athletic Clubu, což je jejich problém, protože jsou exkluzivní klub.
19. UNESEN
Jednou mne také unesli. Stál jsem zrovna před školou, když u mě zastavil černý sedan. A vystoupí dva chlápci a ptají se mně jestli bych s nimi nechtěl jít do země, kde žijí jen víly a elfové a kde můžu mít všechny komiksy co jsem kdy chtěl a čokoládu a sněhové pusinky, znáte to. Odpověděl jsem že ano a nasedl s nimi do auta, protože jsem si řekl „Co na tom koneckonců záleží?“, víte, zrovna skončil semestr a zkouškové období teprve začínalo. Takže mně odvezli pryč a rodičům poslali žádost o výkupné. Jenže můj otec má dost děsné čtenářské návyky, takže si vzal tu žádost večer do postele, přečetl jí sotva půlku a usnul. Druhý den se jí pokusil vrátit do knihovny.
Mezitím mne, svázaného a s roubíkem v ústech, odvezli do New Jersey, a rodičům konečně došlo, že mne někdo unesl. Okamžitě začali jednat: pronajali můj pokoj. V žádosti o výkupné stálo, že otec má nechat tisíc dolarů ve vykotlaném stromě v New Jersey. Nebyl pro něj problém sehnat tisíc dolarů, ale udělal si kýlu při stěhování vykotlaného stromu.
Dům, kde mne drželi, nakonec obklíčila FBI:
„Vydejte nám dítě, odhoďte zbraně a vyjděte z domu s rukama nad hlavou.“
„Dáme vám dítě, ale nechte nám naše zbraně a volný průchod k našemu autu.“
„Vydejte nám dítě, garantujeme volný průchod k autu, ale odevzdejte zbraně.“
„Dáme vám dítě, ale nechte nám naše zbraně – na tom autě zas tak moc netrváme.“
„Nechte si to dítě.“
FBI se rozhodla použít slzný plyn, ale žádný neměli a tak pár agentů sehrálo scénu smrti z Camellie. Přemoženi slzami se nakonec moji únosci vzdali. Byli odsouzeni k patnácti letům v řetězech a později uprchli, všech dvanáct zakovaných v jednom řetěze, přímo před očima strážných vydávaje se za náhrdelník neobyčejné krásy.
20. NEŠŤASTNÉ DĚTSTVÍ
Na tohle téma jsem mluvil minulý týden v televizi. Dost často se utíkám do bohaté říše fantazie, která má své kořeny v mém nešťastném dětství. Byl jsem nechtěné dítě. Aby se mě zbavili dávali mi do kolíbky živého medvídka.
Pocházím z chudých poměrů. Můj otec pracoval na Coney Islandu. Měl pronajatý plácek na pláži, kde jste mohli shazovat lahve od mléka baseballovými míčky, což se ovšem mně za celé dětství nepodařilo. Jednou se přes Coney Island přehnala přílivová vlna, spláchla celou pláž a nadělala škodu za milion dolarů. Padaly dokonce i domy – jediné co zůstalo stát byly ty lahve od mléka.
Rodiče mne, musím říct, drželi neobyčejně zkrátka, což bylo dost potupné. Doma jsem musel být nejpozději do půl desáté. Večer kdy jsme měli maturitní ples nevyjímaje. Na pátou jsem měl rezervaci v Copa Cabana. Dorazili jsme tam s mojí holkou a koukali jak všechno připravují na večer.
Jednou jsem byl pozván na narozeninovou oslavu Seymoura Guffkina. Tehdy jsem se hrozně obdivoval Supermana. Myslím si, že máme spoustu společných rysů. Stejně jako já se například neustále svlékal v telefonních budkách. Sebral jsem rodičům jejich nejlepší ubrus, ten z hotelu Dixie, a uvázal si ho kolem krku. Vlál za mnou a já vypadal jako opravdový Superman. Vyrazím na tu narozeninovou oslavu a jedu metrem na Brooklyn. A jak přijíždíme do stanice, vidím že někdo obtěžuje Herminu Jaffy. A Herminu Jaffy jsem zbožňoval. Byla to ta nejdivočejší holka ve škole. Pětiletá, ale ranařka. Vlak brzdí ve stanici, dveře se otevírají, srovnám si plášť a vypadám opravdu supermansky. Ten co si na ní dovoloval byl Guy de Maupassant Rabbinowitz. Nejhorší dítě v sousedství. Na začátku čtyřicátých let když byly volby a kandidoval Delano Roosevelt, jeho rodiče hlasovali pro Hitlera. Dorazím k němu a povídám: „Ruce pryč od Herminy“. Měl jsem při tom samozřejmě jednu ruku předpaženou. Povídá: „Vodpal čtyřočáku.“ (Nemám moc dobrý zrak a jsem na tohle téma citlivý. Když jsem u očního lékaře, ukazuje na ta písmenka, čte je nahlas a po mně chce pouze abych řekl „pravda“ nebo „lež“.) Guy mě odstrčil a plášť se mi zavřel do dveří metra. Visel jsem tak příštích dvaadvacet bloků. Nevím co všechno víte o newyorském metru, ale věřte že to bylo o mnoho bezpečnější než být uvnitř vagónu.
Také jsem byl, teď se mi to připomnělo, v dospívání šikanován. Nebyl jsem zas až tak malý když se to stalo, bylo mi… tak kolem třinácti a stalo se to když jsem jel na soutěž hudebníků amatérů. Naše rodina byla vždycky dost muzikální. Otec hrával v mládí na tubu; jednou zkusil zahrát Let čmeláka a vyfoukl vlastní játra.
Takže, jel jsem metrem se svým klarinetem, jako každý správný židovský jazzman jsem ho neměl v pouzdře, a najednou se dvanáct pořezů řítí vagonem. Banda opravdových mlátiček se valí metrem. Nejspíš zrovna zdrhnuli z pasťáku, protože si pořád ještě driblovali vychovatelem. Zastavili se přímo u mě, protože jsem vypadal podezřele: na oběd jsem si dal plody moře a u krku mi zůstal ubrousek se zbytky humra, takže jsem vypadal jako farmář s širokou kravatou s obrázkem Neptuna. Stojí nade mnou a začnou nadávat, kouřit a trhat sedadla. Já nic, jen tam tak sedím, oči sklopené a pokračuju v četbě Heidi. Najednou mi dá jejich kápo prst pod bradu, asi takhle, a udělá feeww. Zvednu se. Napálí mně kolenem, ale já mu neudělal tu radost abych se bolestí ohnul v pase. Místo toho jsem předvedl jednu z nejlepších imitací Lili Ponds jakou jste kdy slyšeli. Povedlo se mi M nad vysokým C a já jsem [???]. Na tu hudební soutěž jsem dorazil o hodinu a půl později. Ale i tak jsem skončil druhý. Vyhrál jsem dvoutýdenní pobyt v Táboře vzájemného porozumění, kde mne sadisticky tloukly děti všech barev a vyznání.
21. VĚDECKOFANTASTICKÝ FILM
Napsal jsem vědeckofantastický film, o němž bych vám rád vyprávěl. Jsou čtyři hodiny deset minut odpoledne a všichni na celém světě náhle a záhadně usnou. Přesně jak říkám, řídí auta nebo co a Bang! – usnou. Rusové, Číňani, Američani… A celý svět spí přesně hodinu, do pěti hodin deseti minut, a když se vzbudí zjistí, že, náhle a záhadně, dělají do byznysu s pánskýma kalhotama.
Všichni začnou dělat záložky a poklopce a stříhají samet a najednou přistane vesmírná loď z jiné planety a vystoupí chlapi v saku, košili a černých ponožkách – ani jeden nemá kalhoty. A říkají: „Máte ty kalhoty?“ A my na to: „Ne. Můžete se stavit ve čtvrtek?“ Oni ještě řeknou, že je určitě musí dostat, protože se chystají na svatbu a my na tom zamakáme a neděláme nic jiného než kalhoty a když si je přijdou vyzvednout, nechají nám tu ponožky, kapesníčky, povlaky na polštář a špinavé prádlo a povídají: „Jen do toho!“ A prezident Spojených států vystoupí v televizi s projevem a říká, že mocné a neobyčejně inteligentní mimozemské bytosti z vesmíru nám vozí svoje prádlo, jenže mají smůlu, protože urazí sto sedmnáct milionů světelných let aby si ho vyzvedli a přitom si tu zapomněli účtenku.
22. EGGS BENEDICT
Jednou jsem ucítil bolest na prsou. Byl jsem si jistý, že to je pálení žáhy, protože v té době jsem byl ženatý a manželka mi pořádat vařila podle svých nacistických receptů, kuře á la Himmler atd. Nechtělo se mi ale platit pětadvacet dolarů jen za to aby mi to nějaký medik potvrdil. Jenže, měl jsem strach, protože – přeci jen – bolelo mne na prsou. Pak jsem zjistil, že můj přítel – Eggs Benedict – měl bolesti přesně na tom samém místě jako já. Řekl jsem si, že kdybych donutil Eggse zajít k doktorovi, zjistil bych, co mi je a k tomu zadarmo. Tak jsem ho začal ukecávat a on tam nakonec šel. Ukázalo se, že to bylo pálení žáhy. Stálo ho to pětadvacet dolarů a já byl spokojený, protože se mi podařilo ožulit mediky o pětadvacet babek. Dva dny na to volám Eggsovi – byl mrtvý. V ten moment jsem byl v nemocnici a nechal si udělat celou sadu testů a rentgenů. Bylo to pálení žáhy. Zaplatil jsem sto deset dolarů. Mohl jsem se vzteknout. Zavolal jsem Eggsově matce a povídám: „Trpěl hodně?“ A ona na to: „Ne, to bylo hned. Porazilo ho auto a na místě bylo po něm.“
23. ORÁLNÍ ANTIKONCEPCE
Teď na chvilku odbočím kvůli krátké zmínce o orální antikoncepci. Před čtrnácti dny jsem se setkal s opravdu dobrým příkladem orální antikoncepce. Zeptal jsem se holky jestli by se se mnou nevyspala a ona odpověděla že ne.
24. VÝLET DO EVROPY
Posledního půl roku jsem byl v Evropě a točil tam film What´s New Pussycat s Peterem O´Toolem, Peterem Sellersem a mojí maličkostí v hlavních rolích. Bylo to poprvé co jsem hrál v něčem podobném. Určité herecké zkušenosti už pochopitelně mám, ale ty nepočítám: před mnoha lety jsem ve školce hrál Stanley Kowalského v Tramvaji do stanice Touha. Byl jsem jeden z nejlepších pětiletých Kowalských v divadelní historii.
Ten film jsem napsal já. Je to autobiografie. Pojednává o velkém znalci žen a já… vy se smějete?… tak to prostě je; o svatební noci, uprostřed toho všeho, se moje žena zničehonic zvedla a uctila mne ovacemi vstoje. To se prostě stává…
Abych byl upřímný, v Evropě jsem neměl na ženy velké štěstí. Byly na mě málo animální. Ačkoli první dva evropské týdny jsem strávil v Itálii a tam jsem potkal poměrně animální dívku. Báječná figura, dlouhonohá a s černými vlasy. Nakonec odjela do Benátek, stala se street–workerem a utonula.
Ale měl bych vám vlastně říct jak jsem se dostal do Evropy, což je zajímavá story. Vystupoval jsem v Greenwich Village v kavárně na Bleeker Street která se jmenovala Spojená prodejna bagelů a bleší trh. Byl jsem hostitel večera a vystupovala tam všechna klasická čísla z Village, znáte to: já a eskymák který po šest měsíců zpíval bez přerušení Night and Day, malá blondýna s dítětem z budoucího manželství atd. A jednou přišel pan Feldman, což je náš producent, a okamžitě jsem mu padl do oka. Připadal jsem mu přitažlivý a smyslný a fotogenický, zkrátka jak dělaný pro film. Feldman je prcek se zrzavými vlasy a brýlemi. Ptal se mně jestli jsem už někdy něco napsal a já mu odpověděl že jsem byl několik let televizní scénárista. Napsal jsem třeba veršovanou tragedii ve třech dějstvích o přírodním léčiteli – veterináři, který vrátil řeč papouškovi, nebo krátký příběh založený na prvním roku mého manželství, o který se docela dlouho zajímal Alfred Hitchcock. A tak mne poslali do Evropy. Všechno mi platili; letěl jsem s TWA, znáte to, za letu vám pouští film a podobně. Dávali Irene Dunnovou v Životě Amelie Earhart …celou cestu jsem se třásl hrůzou.
U svého evropského psychoanalytika jsem se seznámil s jednou dívkou. To bych vám měl vysvětlit: chodil jsem v Evropě na analýzu, což znamená že jeden kluk z Evropy mohl půl roku chodit k mému psychoanalytikovi. Výměnný program pro neurotiky. Tu dívku jsem pozval k sobě na hotel. Na rande s večeří jsem se pečlivě připravoval: celý jsem se promazal a proklepal se hasákem. Nastavil jsem světla abych vypadal k světu. Přidal jsem dva malé kontry abych si dodal iluzi trojrozměrnosti a boďák aby mi zmizely kruhy pod očima a pustil jsem náladovou hudbu. Zvala mně k sobě do bytu, ale nechtěl jsem se vzdát všech těch světel a tak… a… No, nebyl jsem úplně vhodně oblečen, to přiznávám. Teď už vím jak se oblékat, ale tehdy jsem neměl moc zkušeností. Brčálová s tmavě modrou se k sobě nehodí. Měl jsem tmavomodré ponožky a brčálově zelený oblek, vypadal jsem jako farmář. Navíc se mi porouchalo ústřední topení a v pokoji byla slušná zima. Nechtěl jsem aby moje dívka přišla do promrzlého pokoje, takže jsem v koupelně roztočil kohoutek s horkou vodou, což je starý brooklynský trik jak protopit pokoj. Horká voda tekla proudem a z koupelny se do obýváku valila oblaka páry. A mrazivý vzduch se tlačil skrze okenní rámy. Tyhle dvě fronty se střetly v obýváku a uprostřed pokoje začalo pršet. Promokl jsem na kost a s tou dívkou také nedopadlo nijak valně.
Evropa pro mne, mimochodem, byla sérií těsných minutí. Byl jsem na večírku s ostatními herci. Stál jsem v rohu a hrál na vibrafon v neobyčejně sexy stylu pravých jazzmanů – po stupnici nahoru a dolu. A přijde ke mně úžasná holka, opravdu kus, a ptá se: „Ty hraješ na vibrafon?“ „Jo, pomáhá mi to sublimovat sexuální pnutí.“ A ona na to: „A nemám ti s tím pnutím pomoct?“ Fajn, říkám si, holka co taky hraje na vibrafon. Rychle se k ní otočím abych jí řek o rande, ale Peter O´Toole, co v tom filmu taky hraje, se jí už zeptal – měl všechny trumfy v rukou – ale jelikož to byla úžasná kočka tak se ptám „A nemáš sestru se kterou bys mne mohla seznámit?“. Seznámila mne – se sestrou Marií Terezou. Byla to hodně dlouhá noc. Diskutovali jsme o Novém Zákoně. Shodli jsme se na tom, že On si to asi uměl dobře zařídit, když měl za celou dobu jen jedno dítě.
25. ZTRACENÁ GENERACE
Takže jak říkám, byl jsem v Evropě. Nebyl jsem tam ovšem poprvé, už jsem tam byl před lety s Ernestem Hemingwayem. Hemingway právě dokončil svůj první román. Přečetli jsme ho s Gertrudou Steinovou a shodli se, že to je zajímavý román, ale ne nejlepší a když na něm Ernest zapracuje, mohl by to být dobrý román. Dost jsme se nasmáli. A Hemingway mne praštil do zubů.
Té zimy žil Picasso v Rue d´Barque a zrovna namaloval obraz nahé zubní techničky v poušti Gobi. Gertruda Steinová řekla že to je zajímavý obraz, ale ne nejlepší a já řekl že by to možná mohl být dobrý obraz. Dost jsme se nasmáli. A Hemingway mne praštil do zubů.
Francis Scott a Zelda Fitzgeraldovi se vrátili domů z obzvláště divoké oslavy Silvestra. Začínal duben. Scott právě dopsal Nadějné vyhlídky. Přečetli jsme si je s Gertrudou Steinovou a shodli se, že to je zajímavá kniha, ale nebylo snad nutné ji psát, protože už ji napsal Charles Dickens. Dost jsme se nasmáli. A Hemingway mne praštil do zubů.
Tehdy v zimě jsme také jeli do Španělska, podívat se jak Manolete zápasí s býkem. Myslel jsem, že mu je osmnáct, ale Gertruda Steinová řekla že ne, že je mu devatenáct a pouze vypadá na osmnáct. Já řekl, že někdy může osmnáctiletý chlapec vypadat na devatenáct, zatímco jindy devatenáctiletý může klidně vypadat na osmnáct. Stává se to zejména opravdovým Španělům. Dost jsme se nasmáli. A Gertruda Steinová mne praštila do zubů.
Pak jsme se rozešli. Hemingway odjel do Afriky pracovat na nové knize. Gertruda Steinová se nastěhovala k Alici Stoklasové. Já se vrátil do New Yorku. Ke svému zubaři.
Dobrou noc.
podle přepisu nahrávek vystoupení Woody Allena v Mr. Kelley’s v Chicagu (1964), v Shadows ve Washingtonu D.C. (1964) a v Eugene’s v San Franciscu (1968)
přeložil Jakub Škorpil
